„Vždy jsem si představoval, že Ráj bude jakousi knihovnou,“ napsal argentinský básník Jorge Luis Borges. Od té doby, kdy jsem se odstěhovala z domu rodičů, rozhodla jsem se, že si vytvořím vlastní verzi pozemského ráje. Nyní budu investovat své úsilí do mé knihovny. Po léta jsem žila v bytech, kde jedinými kusy nábytku byly skříně a knihovny. Následně jsme přidali ještě stůl a postel k našemu spartskému životním stylu. Přítel interiérový návrhář a jednou vypracoval plán, který by maximalizoval využití prostoru v našem bytě. Jeho náčrtek byl plný lehkých, krémově zbarvených polštářů a fialových okenních rámů. Navrhl, abych polovinu svých knih přesunula do uzavřené knihovny, ale i tak jsou knihy stále se mnou.

Nebudu popisovat vzrušení, jak mě nová knihovna rozpohybovala a inspirovala. Místo toho budu mluvit o zřídka zmíněném aspektu, který bibliofilové shledávají neodolatelným – vůni knih. Vůně zahrnuje tak zajímavý rozsah, od inkoustové hořkosti čerstvě vytištěných stránek až po sladkost vanilky starých svazků. Mám rozpadající se kompilaci francouzské poezie z 19. století, kterou nemůžu ani ze strachu, že se rozpadne prolistovat. Knihu jen opatrně zvednu a očichávám. Voní po kořenech irisu (duhovky) a cedrového dřeva. Bez ohledu na to, jak jsem opatrná, malé žluté vločky mi ulpívají na prstech a já s sebou nosím tuto vůni jako jemný parfém. Knihy mé babičky, které byly uloženy ve vlhkém domě, mají plísně a jantaru. Kuchařské knížky, které jsem objednala v obchodě v Bombaji, lehce voní mravenčími kuličkami, a někdy se mi zdá, že jsem obklopen hlavně indickým jasmínem. Vůně indolů je velmi podobná tomu, jak vnímám vůně bare a inkoustu.

Samozřejmě, díky tomu, že mi dělá potěšení vůně knih, hledám ji také v lahvích s parfémy. První vůni, která mě přenesla do knihovny plné kožených vazeb, byla Etro Messe de Minuit. Její kombinace mokrého dřeva, kouřového kadidla a včelího vosku může být zvláštní. Ale pro mě je to romantický zápach starých knih a plápolajících svíček. Hustá zemitost vůně Millera Harrise L’Air de Rien podobně vyvolává pocit zažloutlých stránek plných krásné kaligrafie. Na druhé straně chladná vůně irisů, jako u The Different Company Bois d’Iris a Serge Lutens Iris Silver Mist, připomínají papírenské obchody se svými esencemi ze světlého dřeva a vůněmi mokrého papíru.

Vedle parfémů připomínajících vůni „zkapalněné knihovny“ existují i vůně, které vůbec nevoní po knihách samotných, ale jsou spíše o postojích a událostech zobrazených v mých oblíbených románech. Když nosím Frédéric Malle Iris Poudré, nemyslím si, že jde o nádherná irisovou a růžovou vůni, ale vybavím si šaty Anny Kareniny, jak byly popsány v románu Leo Tolstoj: „Anna byla … v černém sametovém plášti, a její ramena vypadala jako by byla vyřezaná ze staré slonoviny.“ Některé vonné látky u mě vyvolávají ta silné asociace, že zjišťuji, že je vnímám více myslí než nosem. Kolekce od Serge Lutens vypadá jako příběhy Scheherazady, kde jeden příběh vede k dalšímu. Záblesky mandarinky přechází do nejtemnějších lesních vůní. V opačném případě mi píseň Robert Burns A red, red rose připomíná smyslnou, medovou vůni.

Zdroj:

Bois de Jasmin: a Primer on Sensory Pursuits [online]. Brussels, Belgium: Bois de Jasmin, 2017 [cit. 2017-12-05]. Dostupné z: https://boisdejasmin.com/