„Jen málo lidí má nadměrně vyvinutý čich, aby se stalo nosem – z důvodů známých pouze samotným nosům, žádná žena jej nikdy neměla,“ napsal Donald William Dresden v článku z roku 1947 nazvaném „dvacet nosů z Francie„. Z těchto dvaceti nosů, jak vysvětluje pan Dresden čtenářům New York Times, jsou všichni muži středního věku, impozantní a intelektuální. V téže době Germaine Cellier nadchla tradiční francouzskou parfumerii svým nezapomenutelným Bandit (1944) a Vent Vert (1947). Ale pro lidi jako byl pan Dresden, zůstala neviditelná.
Rychle ale vpřed do roku 2017. Od roku 1947 byla parfumerie po celém světě dramaticky pozměněna větší otevřeností celého průmyslu a příležitostmi, které přinesly ženy. Člověk by doufal, že jejich příspěvky byly oceněny a uznávány. V červenci 2017 vydal Allure článek, The American Perfumers Modern Approach to Fragrance. Přestože se časopis věnoval otázce rozmanitosti, tak se v článku o americkém hnutí Indie nezmínili o jediné ženské parfumérce. Je to vážné přehlédnutí, protože hnutí Indie je nemyslitelné bez dámských parfémů. Tradiční parfémové domy, byly ženám buď uzavřeny, nebo tam měly jen omezené tvůrčí příležitosti. Spousta talentovaných a ambiciózních tvůrkyň se obrátilo na nezávislý přístup.
Abych ocenila rozsah změn v posledních několika desetiletích, musím uvést svůj vlastní příběh. V roce 1947 by se například osoba jako já, která neměla žádné rodinné vazby na parfémový průmysl, ani nedostala ke dveřím nějakého výrobce vůní či do nějaké školy. Přesto jsem v roce 2000 dostala šanci studovat parfumerii pouze na základě mé kvalifikace. Mým rádcem byla Sophia Grojsman, parfumérka, která způsobila revoluci ve vonných kompozicích. Sophia také nepocházela z rodiny vonného průmyslu. Běloruská imigrantka a chemička, která se angažovala v International Flavors & Fragrances. Tam vytvořila jednoduché vonné směsi, které by zakryly zápach silných chemikálií v depilačních krémech, a také pracovala na dalších podobných neuvěřitelných úkolech.
Tvořivost Sophie byla zaznamenána a podporována Josephine Catapano, autorkou Estée Lauder’s Youth Dew. Americká parfumerie byla umístěna na „vonnou“ mapu po druhé světové válce. Do té doby byla parfumerie a móda diktována z Paříže, ačkoliv i v jiných částech světa existovaly vždy menší parfémové domy. Válka ovšem změnila všechno. Řada společností přesunula své zařízení na výrobu parfémů pryč z Evropy, zatímco parfumerové se přestěhovali do Spojených států. Chanel No 5 začali vyrábět v New Jersey. Catapano vzešla z této nové generace parfumérů spolu s Bernard Chant a Ernest Shiftan. Její vůně však nejsou zmiňoványy tak často, přestože její vůně Youth Dew způsobila revoluci. Parfém může být odvážný, dramatický a užívaný ženou pro vlastní potěšení.
Přitom Sophia Grojsman vytvořila skvělé vůně jako Yves Saint Laurent Paris, Lancôme Trésor a Calvin Klein Eternity. V pozdních osmdesátých létech a devadesátých letech také stála u zrodu indického hnutí v USA. V hnutí nezávislí tvůrci nabídli pohled do vlastního vesmíru, díky odklonu od tradičních forem a stylů. Stejný scénář se odehrával také ve Francii. V šedesátých letech jej započala značka Diptyque a v sedmdesátých Jean Laporte. Annick Goutal, která pracuje s Isabelle Doyen od roku 1986, dělala řemeslnou parfumerii. Vklínila do ní část osobního výrazu se zaměřením se na zachycení jejích vzpomínek a vůní z navštívených míst. Perfumérka Olivie Giacobetti se stala synonymem pro niche vůně a její vůně, jako je Diptyque Philosykos, nadále slouží jako měřítko top kvality. Kde by byla například americká parfumerie bez Mandy Aftel, Dawn Spencer Hurwitz, nebo Maria McElroy? Těmito příklady výčet samozřejmě nekončí, ale i tento stručný přehled ukazuje, co musíme vzít v úvahu, pokud máme hovořit o rozmanitosti v parfumérii.
Zdroj:
Bois de Jasmin: a Primer on Sensory Pursuits [online]. Brussels, Belgium: Bois de Jasmin, 2017 [cit. 2017-12-05]. Dostupné z: https://boisdejasmin.com/
